Což někdy (například minulý rok) vyjde krásně na první máj, na tuto možnost ovšem budeme muset počkat – letos připadá tento významný den (minimálně z pohledu gelototerapie) na 6. květen. A o co vlastně během Světového dne smíchu jde?

Slaví se již počtrnácté, poprvé to bylo v roce 1998 v Bombaji, což je svým způsobem Mekka smíchu – hádáte správně, zde se de facto léčba smíchem zrodila, zde doktor Kataría zorganizoval první Klub smíchu a tak dále.

Slaví se ve více než sedmdesáti zemích světa, někde houfně, jinde spíše sporadicky. Česká republika patří zatím ke druhé skupině – na několika místech se lidé sejdou, což je oproti minulým rokům krok vpřed. Ale Den smíchu můžete oslavit i doma, není to nic složitého, jak sám název napovídá. Rozhodně jednodušší, než třeba Den letecké dopravy či Den hubnutí.

Takže nezapomeňte – první květnovou neděli roztáhnout ústa od ucha k uchu a slavit smíchem. Určitě to potěší vás i vaše okolí.

O Aristotelovi a antice obecně jsme na těchto stránkách již psali. Nicméně i řada jiných mudrců si v různých dobách pomáhala – na tehdejší dobu – netradičně. Například Henri de Mondeville – toto jméno asi málokomu něco řekne, ani internet nenabídne zrovna přehršel informací. Byl to známý lékař ve 13. století a jako jednu z metod pooperační rekonvalescence doporučoval smích.

V Anglii zase (o pár set let později) lékař Richard Mulcaster ordinoval smích chudokrevným a také pacientům s dýchacími potížemi. Dnešní doba mu dává za pravdu, to, že pro cévní systém je smích blahodárný, je obecně známým faktem. Gottlieb Hupland zase v Německu doporučoval smích pro dobré trávení, a nebyl rozhodně sám – už staří Vikingové a vůbec velmožové oné doby si rádi dopřávali po mocných hostinách umění dvorních šašků.

A tak bychom mohli pokračovat až do 20. století, v němž mocnou roli smíchu pomohly paradoxně odhalit dvě strašlivé války a mnoho drobných konfliktů. Řada lékařů a zdravotníků ordinovala jako jednu z částí terapie více úsměvů (což pochopitelně nebylo v krušných podmínkách jednoduché).

Skoro se tedy na mysl vkrádá otázka, proč se stále smějeme tak málo. Ne snad že by měl po městě po celý den znít jen a jen veselý smích, nejsme v pohádce ani v budovatelském filmu z padesátých let. Pro začátek by možná stačilo nějakým způsobem vyzrát na ten každodenní průvod zamračených tváří.

Snad jako kdyby úsměv, i ten lehký, byl na veřejnosti zapovězen. Možná naznačuje nepatřičné – dobrou náladu. Dnes? To je skoro podezřelé. Společností vládne nespokojenost, naštvanost. Na půl úst utrousit nadávku a zamračeně odejít. Mračit se ve frontě, mračit se na zastávce, mračit se za volantem.

Statistiky jasně říkají, že děti se smějí až čtyřistakrát denně, zatímco dospělí dvacetkrát. Je jasné, že hlavním důvodem je příval starostí, těch pochopitelně ss postupujícím věkem není málo a dovedou člověku zkomplikovat život. Je jasné, že na nepříjemnou zprávu těžko budeme reagovat hurónským řehotem a oslavným tancem, jednou za čas se rozzlobí či zamračí každý. Ale nevyvratitelným faktem zůstává, že komplikaci vyřešíme snáz, když k ní přistoupíme s čistou hlavou a bez stresu a zloby. A věřte nebo ne, lehce nahoru pozvednuté koutky úst dokáží mnoho, velmi mnoho. Zkusme to mít na paměti každý den.

Tato hodnota vyjadřuje rozdíl mezi procenty šťastných a nešťastných lidí. Záleží pak pochopitelně na tom, jak početný „vzorek“ do výzkumu zahrneme, určitou roli hraje i místo, kde výzkum provádíme – jiného čísla se zřejmě dočkáme v Římě a jiného na jihu Itálie.

Společnost WIN-Gallup International nedávno zorganizovala výzkum, kterého se zúčastnilo přes 53 tisíc lidí v 58 zemích světa. A je nutno říci, že Česká republika z něj tentokrát nevyšla příliš dobře (oproti výzkumům již dříve uveřejněným). Skončila totiž mezi zeměmi, kde jsou lidé spíše nešťastní (například spolu s Čínou, Tureckem či Ruskem). Nejhůře skončili Rumuni.

Velmi překvapivý je ovšem vítěz. Zatímco většinu žebříčků štěstí a dobré nálady spolehlivě vyhrává Dánsko, těsně následováno skandinávskými sousedy, tentokrát je lídr (s indexem štěstí 85!) mimoevropský – konkrétně Fidži.

Ano, ostrov, na kterém toužil žít Dave Lister v legendárním seriálu BBC Červený trpaslík. A asi věděl proč. Pravdou je, že Dánsko, Finsko a Nizozemí jsou v těsném závěsu, poněkud překvapivé je ovšem i to, že čelní příčky okupuje například Nigérie či Kolumbie, tedy země, které jinak v podobných anketách spíše propadají.

Vědci to vysvětlují tím, že index štěstí nelze měřit s určitými materiálními hodnotami. Proto je například v USA nižší, než v Afghánistánu. Potvrzuje se tak, že pocit štěstí nemusí nutně souviset s majetkem. Debaty ohledně indexu štěstí jsou nicméně stále častěji na denním pořádku. Zajímavostí je, že Bhútán zavedl již v roce 1972 pojem „hrubé národní štěstí“. V loňském roce pak prosadil, aby se tento pojem projednával i na půdě OSN. Je tedy klidně možné, že se jednou dočkáme i doby, ve které nebudeme ten který národ měřit jen pomocí HDP, ale i HNŠ.

To bývá těsně následováno severskými „sousedy“, tedy Švédskem a Finskem. Právě Finové se „propracovali“ na druhé místo v nejnovější studii, kterou zveřejnila Organizace spojených národů (OSN). Důvod je nasnadě – ačkoliv ani tato studia nezveřejnila všechna kritéria, je zřejmé, že i nyní se výzkumníci zaměřili zejména na ekonomickou prosperitu země, životní standard a v neposlední řadě například na mimopracovní aktivity obyvatel. Nemusí to tak ovšem být nezbytně – důkazem je například umístění Japonska, které je ve čtvrté desítce, Němci pak jsou třicátí.

Z mimoevropských zemí se nejvýše umístila Kanada, skončila sedmá. Česká republika obsadila 36. příčku (což je určitý pokles v porovnání se studií, o které jsme informovali předminulý rok), Slováci jsou na 55. místě.

Studie dále ukázala, že ve vyspělých zemích jsou šťastnější ženy než muži. To potvrzuje například i jiný výzkum australské univerzity v Novém Jižním Walesu, dle kterého mají muži denně o deset až patnáct minut kratší „šťastný čas“. Oficiálním závěrem bylo, že muži se více stresují například cestováním do zaměstnání a pobytem v něm.

Myšlenky těhotné ženy jsou přímo spojené s ještě nenarozeným dítětem. Emoce jsou přenášeny neurohormony stejně, jako například nikotin či alkohol. Tvrdí to například doktor Thomas Verny, autor mnoha publikací o prenatální a porodní psychologii.

Podle něj je důležité, jakým způsobem žena vnímá těhotenství a veškeré plány s ním související. Pokud je tedy ve stresu a pociťuje úzkost nad tím, jak situaci zvládne například finančně, dostanou se stresové hormony do krevního oběhu a přes placentu přímo k dítěti. A pochopitelně to platí i naopak, pozitivní emoce prokazatelně zlepšují zdraví plodu.

Dítě může být v případě, že matka se cítí šťastně, po narození vyrovnanější a také šťastnější. Ruku v ruce s tím pak jde prý i větší odolnost proti různým nákazám, dětským nemocem a také alergiím, které jsou s postupem doby stále častější.

Apríl pochopitelně není původně český, ale zdomácněl u nás velmi dobře. Nicméně první pokusy o jakési jarní žertíky a napálení ostatních členů rodiny a přátel lze vypozorovat už v dávnějších dobách. Jednalo se o jakési vyjádření radosti nad koncem tuhé zimy a příchodem jara. Historici nám praví, že první písemnou zmínku o aprílovém žertíku lze vystopovat už v roce 1690 v zápise Bartoloměje Chrystelia z Prahy.

Pevně zakořeněný je apríl například ve Francii, kde také dost možná celá tradice vznikla (konkrétně v roce 1564). V Anglii zase mají April Fools’ Day, podobné zvyky ovšem mají třeba v Íránu (a je možné, že je měli již Peršané) a v Koreji, která je obecně smíchu dost nakloněna.

Podoba aprílových žertíků se přirozeně mění, v době internetu se vyrojí v podstatě stovky více či méně podařených vtipů například v podobě článků na seriózních zpravodajských portálech. Jak ukazuje tento článek, napálit to někdy může opravdu leckoho. Problémem pak je, když 1. dubna vyjde článek, který by dle všeho mohl být aprílovým žertíkem – ale není. Jak to poznat? Nepsané pravidlo tvorby aprílových mystifikací je zveřejnit alespoň jednu drobnost, díky které lze odlišit skutečnost od vtipu (například jako datum článku uvést 1. apríl, vymyslet fingované jméno, které v redakci vůbec není a tak podobně). I tak je ale pravdou, že pokud zveřejníte 1. dubna informaci, která je šokující a překvapivá, můžete počítat s tím, že vám velká část lidí prostě a jednoduše neuvěří.

Jisté je jedno. Apríl je dnem, kdy se s největší pravděpodobností smějeme s mnohem vyšší frekvencí, než je obvyklé. A to je jedině dobře.

“Šťastný člověk, který se umí zasmát sám sobě! Bude mít vždy něco, co ho rozveselí.”
Habíb Burgiba, první tuniský prezident

Nu, pokud stále nemůžete najít recept na dostatek smíchu, nic lepšího než sebe nepotkáte, to je známá pravda.

“Chatrč ze slámy, v níž se lidé smějí, má větší cenu než palác, ve kterém lidé pláčí.”
Čínské přísloví

Ano, pamatujme, že mezi majetkem a štěstím nemusí nezbytně být přímá úměra

“Veselost je matkou šťastných nápadů.”
Luc de Clapiers Vauvenargues, francouzský spisovatel

Inspirace pro pracovní životy – a pokud to pochopí i váš zaměstnavatel, máte vyhráno.

“Člověk který se směje, je jako baterka, která se nabíjí.”
Miroslav Horníček, český herec, spisovatel a dramatik.

Některé baterky se nemohou nabíjet často, poškodily by se. To naštěstí o smíchu neplatí.

“Život bez taškařic a veselých kousků je jako cestování bez hospod. Smích, to přijde nejlaciněji a jde to nejvíc k duhu.”
Henri Pourrat, francouzský spisovatel

Ideální citát na závěr – dopřávejte si smích, onen nejlacinější lék, plnými doušky.

Jednalo se o další akci v rámci charitativního projektu Úsměv pro život, který minulý rok rozšířil svou působnost přes hranice z České republiky a od té doby učinil šťastnějšími již stovky pacientů.

Zdravotní klauni navštívili tentokrát III. Interní kliniku, II. Neurologickou kliniku a Chirurgickou kliniku. Košů rozdali více než 150 (v nich samozřejmě nechyběl klasický obsah – křížovky, humorné knihy a filmy, hlavolamy či třeba relaxační míče).

A co o návštěvě soudili zaměstnanci? „Zdravotní klauny tu vítáme vždycky rádi, protože jejich přítomnost má pozitivní vliv na psychiku pacientů. Ti pak méně přemýšlejí nad svou diagnózou. Cokoliv, co je dokáže odpoutat od zničujícího přemýšlení a nemocničního stereotypu, má obrovský smysl,“ je přesvědčena Juraja Šalková, vrchni sestra Chirurgické kliniky.

Pravda, na kalendářní začátek jara si ještě nějaký čas počkáme, nicméně fakticky už to vypadá, že zima opravdu končí. Ptačí zpěv, rašící sněženky a další „symptomy“ jara to více než naznačují.

Většina lékařů vám potvrdí, že optimismus a dobrá nálada je základem pro zdraví, pro léčení různě závažných neduhů. A právě pro dobrou náladu je jaro ideální. Uznejte sami, že jinak člověk vnímá nepříjemnou zdravotní realitu v podzimním pošmourném odpoledni a jinak během slunečného jarního dne, kdy vůně probouzející se přírody je cítit i uprostřed megalopole.

I pro nás je tedy jaro důležité. Lidé sami sebe vnímají radostněji, stejně tak své okolí. Je méně stresů, nepohod, problémů. A když už problémy jsou, člověk je vnímá více v klidu. Říká se „ráno moudřejší večera“ a je to bezesporu pravda. Totéž by mělo platit o jaru a třeba podzimu. Ne nadarmo řada poradců doporučuje řešit na jaře důležité otázky osobního života, od hypoték po svatby.

Přejeme tedy vám všem co nejvíce jarních úsměvů a tím pádem co nejpevnější zdraví. Úsměv není lékem všemocným, ale během jara už se té všemocnosti výrazně blíží.